SPUSTIT VIDEO
Obrázek
Klub

Pan trenér, legenda: Vladimír Svoboda

9. 4. 2021 od Rudolf Muzika a Vít Heral
S mladými hokejisty chtěl boleslavský rodák Vladimír Svoboda pracovat v pražských ČLTK. Hrou osudu se však dostal na Kladno a vychoval tady stovky hráčů, mistry světa a olympijské vítěze. Rytíři si dvaadevadesátiletého pořád čiperného muže stále hodně váží a uvedli ho do Síně slávy kladenského hokeje. Jako vůbec prvního mládežnického kouče.

U mužských celků téměř nepůsobil, to jen ke konci kariéry v Polsku a Švýcarsku. Jeho světem byla mládež. Právě on v podstatě vybudoval ryze mládežnický oddíl PZ Kladno (Pracovní zálohy). A díky tomu, že průmyslové Kladno utáhlo pro děti dva kluby, vládlo v 70. letech celému československému hokeji a dokázalo se měřit i s nejlepšími kanadskými a sovětskými mužstvy. 

Jak už ale bylo řečeno, Svoboda pochází z Mladé Boleslavi. Tam jako kluk hrál hokej, tam také trénoval místní fotbalovou Astonku, plaval v Jizeře, pádloval na lodi. Sport miloval, i proto vystudoval Střední tělovýchovnou školu se specializací lední hokej, kde ho učil také proslulý teoretik profesor Vladimír Kostka. 

Po ukončení školy nebylo tehdy možné vybrat si místo podle svého uvážení. Osud vám určil stát, takzvanou přidělenkou. „Já to měl vyjednáno do Motorletu, tedy ČLTK, tam jsem měl známé. Jenže přidělenku jsem dostal do Slaného, kde tehdy nebyl ani zimní stadion. Proto jsem požádal vedení školy, aby mě dali do Kladna, kde jsem věděl, že tam hokej má už nějakou tradici. Bylo mi vyhověno a 1. září 1952 jsem byl přijat do velké učňovské školy s dvěma tisíci učňů – jako tělovýchovný instruktor,“ vzpomíná Vladimír Svoboda. 

Ředitelem učňáku zvaného GDM (Gottwaldův domov mládeže) byl hokejový nadšenec a později předseda kladenského klubu Václav Jedlička, a tak se Svobodovi pracovalo dobře. Rozhlásil do tříd megafonem, že zve kluky na výcvik ledního hokeje, ať přijdou na zimák. Tam si vybral nejtalentovanější a takhle vlastně vznikly Pracovní zálohy.  

V dělnickém a hornickém Kladně nebyla nouze o talenty, bruslit a kopnout míče tady uměl snad každý už od dob první republiky. Pod vedením Svobody kluci rychle rostli, hned v roce 1955 se dostali do republikového finále a skončili třetí. „Do Ostravy s námi jeli i nejlepší kluci z SONP Vimmer s Karasem, Bratislava nastoupila s Golonkou, Čaplou, Brno s Potschem, bratry Kepáky a dalšími. My byli třetí, to byl velký úspěch,“ vybavuje si první vavříny PZ Svoboda. 

Z tehdejšího mužstva vzpomíná io na ty, kteří dali přednost fotbalu, třeba Blína (Družec byl vždycky sportovní líhní Kladenska) nebo Pavla Koubu. Ten se stal špičkovým brankářem Dukly, Sparty a národního mužstva. „Byl i v Chile na mistrovství světa a s Duklou jezdíval na památné zájezdy pod newyorské mrakodrapy. Také jeho syn Petr skvěle chytal za nároďák,“ připomíná slavnou rodinu Koubů Vladimír Svoboda. 

„Každý rok přišli další a další šikovní kluci. Proto se dala vyhrávat republika.“

Už bez Jiříka, Kouby nebo Vimmera se PZ probojovala do republikového finále ještě o rok později. Byl to slavný turnaj, protože Kladeňáci přemohli domácí Královopolskou Brno, Bratislavu i Pardubice. „Celé jsme to vyhráli! Parta kluků kolem Šebka, Lidického nebo F. Müllera byla skvělá, ale rád vzpomínám i na další generace, v každé byli dobří kluci. Další zlaté medaile přivezli až kluci z konce 70. let, ti byli výjimeční. Franta Kaberle, Neliba, Krása, Křiváček, Müller, Vysušil, Skrbek – všichni pak hráli z áčko a získávali tituly. Těšilo mě, že se tak vypracovali. Proto jsme to přece všechno dělali, aby se uplatnili v lize. Každý rok přišli další a další šikovní kluci. Proto se dala vyhrávat republika, i když se hrálo ještě se Slováky a konkurence byla obrovská,“ vysvětluje Svoboda. 

Jeho trenérskýma rukama prošla obrovská řada talentů, kromě už zmíněných třeba František Pospíšil, Michal Pivoňka, Zdeněk Nedvěd, Ota Vejvoda, Pavel Patera i Jaromír Jágr. „Ten jenom chvilku, trenéra nepotřeboval a narodil se s tím. Karel Beran ho měl v žákách, on pak jen postupoval, nikde se ani neohřál. Já tehdy trénoval dorost s Frantou Kaberlem a ani u nás se neohřál. Pamatuji se, že už tehdy se plánoval jeho odchod do Spojených států,“ vzpomíná na obra hokeje.  

„My když někam přijeli s lajnou Vejvoda, Patera, Mikolášek, tak jsme každého přejížděli.“

Tím se nakonec stal i Pavel Patera, jenže ten si na ostaršení musel počkat. „Přišel za mnou, abych ho vzal do staršího dorostu. Já mu říkal: Ty jsi dobrej, ale ti ostatní také. A ty jsi zatím slabej, musíš víc papat. Ale jinak to samozřejmě byl úžasný hráč. Vezměte si, že my jako PZ jsme měli v Naganu hned tři odchovance, kromě Patery i Libora Procházku a Jágra,“ správně se chlubí Svoboda a dodává: „My když někam přijeli s lajnou Vejvoda, Patera, Mikolášek, tak jsme každého přejížděli. Přitom je hokej bavil, parádně na sobě pracovali. Mně třeba volal tehdejší metodik svazu Kubera a povídá: Láďo, máme tady západní Němce a potřebovali bychom, abys dal obě Kladna dohromady a zahráli si s nimi. Porazili jsme je 6:0, přece neuděláme našemu hokeji ostudu,“ směje se Vladimír Svoboda. 

On se vůbec často směje, nečekejte u něj nějaké stařecké bolístky a špatné nálady. Je optimistou, kteří se snaží držet co to jde aktivního života. Třeba rýpaní se v zahrádce, to ho baví ohromně. 

Naštěstí ho bavil i hokej a výchova talentů. Bez lidí jako Vladimír Svoboda by český hokej zdaleka nemohl být tam, kde byl. A kde mnozí věří, že ještě někdy bude. 

INSTAGRAM FEED

#kladynko SLEDOVAT NA INSTAGRAMU