Jaké vzpomínky vám vyvstaly, když vás dnes fanoušci vyvolávali?
Dá se říct, že se u hokeje pořád pohybuji. Zvláště, když můj syn zde trénuje, tak to samozřejmě pečlivě sleduji. Poslední sezony mi však bylo někdy smutno, protože jsem zde zažil největší slávy kladenského hokeje.
Patřil jste právě do úspěšného období 70. let, kdy se zde sešla skvělá generace.
Je to tak. Hrál jsem zde patnáct sezon a my jsme měli v podstatě stále stejnou sestavu. Nikdo se tady moc neměnil, hrálo se dobře a měli jsme úspěchy. To byly opravdu zlaté časy.
Určitou kariéru jste udělal následně i jako trenér. Jak byste porovnal vaše angažmá v italském Zoldu s těmi v České republice?
Musím říct, že angažmá v Itálii bylo pro mě to nejlepší, které jsem měl. Strávil jsem tam sice jen půl roku, ale vzpomínám na to rozhodně nejraději. Italové jsou zlatí lidé, bylo zde příjemné prostředí a vše bylo opravdu perfektní.
Jak jste už zmínil, váš syn David stojí na lavičce Rytířů, předpokládám, že jste se podílel na jeho hokejové kariéře?
Pochopitelně. Také jsem ho i jeden rok trénoval, i když jsem z toho velkou radost neměl.
Nechtěl jste tedy Davida trénovat z důvodu nějaké případné smyšlené protekce?
To ani ne. On hrál v té době s Jardou Jágrem a dokázal si to uhrát sám a opravdu žádnou protekci nepotřeboval. To spíš, když už jsem ho poté netrénoval, byl jsem se na něj podívat a jeli jsme z hokeje, tak většinou, když vystupoval před barákem z auta, tak brečel. Dával jsem mu už v autě rady a kapky k jeho výkonu. On si totiž vždy všechno moc bral. Například jsem mu říkal, ať více střílí, načež mi odpověděl, že to vždy radši nahraje. Snažil jsem se mu vždy pomoct v tom, aby se někam dostal, k čemu patří i střílení gólů.
Rozebíráte s Davidem hokej nadále, například o jeho trénování, případně sledujete i jeho působení u mládežnické reprezentace?
O hokeji se bavíme neustále a myslím, že na to míváme podobný názor. A jeho působení mimo Kladno samozřejmě sleduji také, například právě u té reprezentace U18 si myslím, že má zatím dobré výsledky, což mě samozřejmě těší. Také jsem pochopitelně sledoval jeho působení v Motoru před dvěma lety.
Máte zároveň i druhého syna Dušana, který však hokejově nebyl tak úspěšný jako David.
Ano, ten hrál pouze chvilku v Berouně a ve Slaném. Shodou okolností jsem ho také chvíli trénoval. Nicméně ten se začal učit bruslit až ve svých deseti letech, a to jen proto, že k tomu byl spíše donucen. Začít hokej v deseti letech je zkrátka pozdě. Já jsem začínal už od mala na rybníku u nás v Žilině, kdy jsme kolikrát šli hrát i před školou brzy ráno. Nicméně Dušana, když jsme postavili na brusle, to moc nebavilo.
Jakou je vám ctí, že jste mohl být patronem utkání během sezony, kdy klub slaví sté výročí?
Je to krásný pocit. Pro mě je vůbec úspěchem to, že jsem se toho dožil, protože je mi 77 let. Nicméně stále chodím na zimák a dokud mi bude sloužit zdraví, tak budu aktivním divákem i nadále.