Chci hráče posouvat stejně jako dříve trenéři posouvali nás, říká kladenský patriot Kuchler

Pane Kuchlere, šesté třídě nedávno začala nová sezóna, ve které jste zatím odehráli pět zápasů a čtyři z nich prohráli. Jaké zatím panují dojmy?

Mám rozporuplné pocity. Nedaří se nám. Sice hrajeme soutěž, která je dvouročníková a většina týmů proti nám staví starší kluky, ale i tyhle zápasy jsou hratelné. Zatím se potýkáme s tím, že nám to na ledě nefunguje tak, jak by asi ideálně mělo.

Vrátíme se předsezónní přípravě, jak byste zhodnotil tu? Přeci jen byla vinou koronavirových opatření poněkud netradiční.

Člověk se s tím musí nějak vypořádat, já bych v tom nehledal žádný vážnější problém. My jsme svým způsobem zvládli asi všechno, co jsme chtěli. Samozřejmě, ta omezení člověk trochu cítí, ale dalo se to v pohodě zvládnout.

Vy sám jste za Kladno odehrál takřka 500 zápasů v extralize, byla pro vás jasná volba začít trenérskou kariéru právě tady?

Úplně jasné to nebylo, ale já jsem neměl ambice na áčko. Zase jsem ovšem nechtěl z toho hokeje úplně vypadnout, chtěl jsem si s těmi dětmi projít tu jejich cestu vlastně od začátku od školičky až nahoru. To se zatím s kolegou Formánkem daří a uvidíme, do jaké kategorie se až dostaneme. Bylo ale jasné, že se hokejem chci pokračovat a tak to skončilo takhle.

Vy kromě šesté třídy trénujete i třídu druhou, jak byste zhodnotil mentální rozdíly, které už mezi hráči jsou?

Ten rozdíl je samozřejmě velký, u těch šesťáků už se dá mluvit o hokeji. Hrajeme na celý led, ti kluci jsou vnímaví, můžeme je učit daleko víc věcí. U druháků je to pořád taková školka, že jim zatím jenom utíráme ty nosy (směje se).

Jak pro vás byl složitý přesun mezi hráčskou a trenérskou kariérou, kdy jste se musel rychle adaptovat na úplně odlišnou roli?

Tak člověk se musí ve všem učit. Není to, že bych skončil s hokejem a řekl, že to všechno umím. Takže jsem si dodělal vzdělání a stejně jako se děti učí od nás, tak i my se učíme od nich. Rozhodně to není tak, že přijdu a jsem hotový trenér.

Vy sám jste zmínil, že ambice na trénování áčka nemáte, máte nějaké jiné osobní cíle?

Stačí mi vidět, že to tady aspoň tři nebo čtyři kluky fakt baví. A že se posouvají někam dál, dávají tomu třeba víc než ostatní. To si pak člověk řekne, že to má nějakou cenu. Abychom je posunuli, stejně jako dřív trenéři posouvali nás. Jestli to za tři roky pořád budu dělat, to nevím, ale teď mě baví a výhledově u toho chci zůstat.

V tomhle věku je to samozřejmě těžké na zhodnocení, ale vidíte v týmu nějaké velké talenty, které by to mohly někam dotáhnout?

Jsou tam, ale to vám řekne asi každý trenér. Ta cesta je strašně dlouhá, může se stát cokoliv. Talentů bylo neskutečně mnoho, ale život se může zamotat a všechno může dopadnout úplně jinak. Samozřejmě tu ale máme šikovné kluky.

Vy jste celou kariéru hrál v útoku, dá se říct, že je pro vás snazší díky tomu trénovat útočné aspekty hry? Vidíte hru stále očima forvarda?

Jasně, je mi to bližší. Najednou se člověku vybaví věci, které pro mě fungovaly jako automatizmy a dělal jsem je celou kariéru. Tady jsme ale pořád ještě v kategorii, kde je to sice rozdělené na pozice, ale ty posty se různě střídají a kluci stále hledají svoje místo.

Snažíte se teď zaměřovat především na vývoj hráčů a výsledky pro vás jdou stranou nebo pro vás i ty hraji velkou roli?

Tak půl na půl. Samozřejmě výsledky nejsou všechno, na druhou stranu ale chceme hrát v té lepší skupině s kvalitnějšími týmy, protože ta soutěž se potom dělí. Správně bychom měli hrát s týmy jako Sparta nebo Slavia. Naše priorita ale je, aby ten vývoj byl pro kluky postupný. Nechceme tu nikoho vydrilovat. Teď stavíme základy, jako u domu, aby to šlo postupně nahoru a ty kluci měli pevnou základnu.

Co vás osobně k trénování mládeže přivedlo?

Skončil jsem kariéru a něco u toho hokeje jsem chtěl pořád dělat. Začal jsem pracovat na sportovním gymnáziu a u Rytířů jsem začal trénovat děti. Úmyslně jsem začal takhle nízko, abych si všechny ty kategorie prošel.

Jak funguje spolupráce vaší trenérské dvojice s panem Formánkem na ledě?

My to asi nijak nedělíme, já mám asi to poslední slovo třeba při určování sestavy, ale radíme se a Venca (Formánek, pozn. redakce) mi tady se vším pomáhá. Hlavně si rozumíme, to je pro nás klíčové. Když já trénink náhodou nevedu, tak ho vede místo mě samozřejmě on.